Aktuální výstava

Začátek / Jakub Lipavský, Vladimír Véla

21. 2.-26. 3. 2024

Probůh, oni si hrají s abstraktními tvary, zatímco kolem nás se děje tolik věcí, v nichž by se měli umělci angažovat! Země není placatá, zplošťuje ji jen naše myšlení. To, když pro samé rácio ztratíme pohled imaginativní, iracionální, intuitivní. Autoři Začátku jdou jinou než lingvisticky racionální cestou, k níž mnohdy svádí i vizuální umění, vizuální umění, které je pak do-slovně přeložitelné. Tady pořád ještě cele ne. Je to ale někde blízko. Ono se to vlastně už děje, jen na překladovém řádku stále prázdně pulzuje kurzor, jako tep, jako odměrka dávky krve z komory tam uvnitř, ale slova chybí, až pak, když se diktát kurzoru zklidní, zjistíš, že nechybí, nejsou tam a nepřijdou, ale nechybí. Když takový moment nastane, cítím se nejvíc neoddělený. Nevzdálený ostatnímu, jako by Velkého třesku nebylo. Chtít odejít vždycky s odpovědí je chyba. Věta je jen jedna část světa. Vidět až na dno je chiméra v boji proti chimérám. Jsem přesvědčený o tom, že širší společenské prožívání imaginativního jazyka by mohlo přinést víc empatie, než znalost všech verbálních jazyků světa.

Vrať se na začátek, slyšeli jsme tolikrát, když nešlo klubko rozmotat. Vidět ve věcech, jevech, situacích jejich minulost, formující příčiny, znamená porozumět stavu, ale stejně tak je důležité vnímat ony situace jako začátky toho, co přijde dál, v co se promění. Dokončenost je past. Pokud není jev nadále transformován živou myslí, umírá. Proto umělecké dílo překračuje autora i jeho „přeložitelný“ záměr, a není dokončeno nikdy.

Jakub Lipavský i Vladimír Véla se procesuálního charakteru permanentní nedokončenosti dotýkají zpříma. Jako když zpochybníte černobílý vzor na kachličkách, jistě to znáte, jednu chvíli vnímáte černé tvary na bílém pozadí, a pak to vyměníte. Svět je rázem jiný; obsahuje jiné znaky, jiná sdělení. Autoři však nevolí mezi bílou a černou, ale osahávají onen tavný moment, situaci zření, kdy se viděné mění v podezření, v předsudečný tvar, aby byl následně popřen a rozebrán. Přítomné elementární motivy objektů a obrazů jsou tedy ve svém minimalismu otevřené; prostor současně zaplňují i prohlubují. Beton a latě. Je objekt už hotový, ba, je to vlastně „on“, nebo se to pravé poznání skrývá někde uvnitř v zašalované hmotě? K ryze profánní funkci odkazující materialita se tu sráží se spiritualitou tvaru. Některé Jakubovy organičtější sochy se rodí ze země, jako odlitek komponované jámy. Vyzdvižené nitro se střevy a tepnami stavebních prefabrikátů je novou krajinou, její ztěžka přiznávanou částí. Také Vladimírovo „Stoupající M“ spíše není, nežli je; tvořeno tím iluzivním chyběním tvaru v barevně poutavé mase. Mezera v mase. Vladimír maluje konkrétní věci; srdce, vejce, uzel, ale jako by se při rozpomínání na ně dostal na začátek, před chřtán dešifrující mašiny. Transcendující věcnost motivů a materiálů tu stírá rozdíly mezi plochou a hloubkou, stálým a nestálým, vnitřností a vývržkem. Začátek je právě tak materiálovou ódou jako metafyzickou meditací.

Vesmír se prý stále rozpíná. Jsme protézou Velkého třesku! Nicméně vědci spekulují, že původní nerozdělená hmota ve vesmíru dosud existuje, ba vzniká – v jádrech velmi hustých objektů. Jako by se uprostřed dneška dokázaly dostat na začátek…

Petr Kovář